Mám zimu ráda. Tedy měla jsem, dokud jsem si nevzala ortopeda. Žena lékaře, a ortopeda obzvlášť, totiž nemůže v období mrazů počítat s ničím. „Že přijdeš včas, abys ještě pomohl Terezce s úkolem, miláčku?“, „Stihneš tu večeři, kterou máme dneska s Evou a Lubošem?“. Tyto a podobné otázky se už dlouho neodvažuju pokládat. Plánování není vůbec snadné a lepší je s ničím dopředu nepočítat.
Telefonáty mého manžela vypadají většinou velmi podobně: „Dnes dorazím až večer, několik hodin budu na sále. Operační program se nám protáhl, máme tu samé polámané nohy a ruce. A kdoví, co nás ještě čeká!“. Nějaké bližší upřesnění už manželka nečeká, protože ví, že by bylo k ničemu.
Denním chlebem ortopedů je koukat na nateklé kotníky a kolena, napravovat polámané končetiny a řešit artrózy starších dam a pánů. Nezní to asi moc příjemně. A v zimě, jakmile chodníky namrznou, se toto vše ještě znásobí, zlomenin přibyde, v ordinaci se dveře netrhnou a na sálech provoz nezastaví. Vyprávění manžela po příchodu z práce je plné rukou (od zápěstí k prstům, výše už je to paže!), nebo třeba hlezen. Já už vím, že reagovat nemá moc smysl, a pouze dodám: „A kolik knedlíků si dáš?“.
Nasněžilo, natálo a opět umrzlo. Teď by nejvíce prosperoval obchod se zdravotnickými pomůckami a skvěle by se prodával Wobenzym. Takové jsou mé myšlenky. Tento lék by šel na dračku, protože jde o jedny z mála prášků dostupných bez předpisu, které zrychlují hojení a zabírají na otoky. To říká i manžel, a to už je co říct, protože operatéři většinou jakýmikoliv jinými metodami, než je skalpel, pohrdají, a uznávají máloco. Asi na té enzymové terapii něco bude, když ji na milost vzali i chirurgové a ortopedi! Hojení je totiž na ortopedických problémech to nejdelší, a pokud jde nějak urychlit a zlepšit, uvítají to lékaři i pacienti.
