PhDr. Jaromír Chrášťanský
Jako psycholog a psychoterapeut se setkávám s tím, že někteří lidé přichází do terapie, či na psychologické poradenství s jakousi implicitní představou, že by mohli nalézt pro svoje problémy a možná i život, nějaké definitivní řešení.
Na začátku psychoterapie zkoumáme motivy a potřeby lidí, které je do terapie přivedly. Touha po definitivním řešení však není často uvědomovaná. Je spíše skrytá za nadějí, že terapie přinese odstranění všech překážek, naučí, jak si s těžkými situacemi vždy poradit, jak být trvale šťastný. Je přirozené, že lidé, kteří přichází do terapie mají potřebu něco změnit, zažívají nespokojenost, problémy, symptomy apod. Ale to, co je specifické na představě definitivního řešení, je právě definitivnost, absolutnost, konečnost, úplnost. To je však něco, co neodpovídá realitě života.
Asi každý z nás touží někde v hloubi po tom, aby se mu podařilo odstranit ze života nepříjemné pocity, problémy, vědět „jak na život“, jak už konečně a načisto začít dobře žít a nezažívat utrpení a zklamání. Vybabrat se z běžných starostí a potom už zažívat jen to dobré. Někdo má představu, že psycholog a psychoterapeut to již ovládá, protože se to naučil během svého vzdělání a v terapii je možné to od něj získat. Někdy to může být představa, že život se dá uchopit prostřednictvím nějakých strategií, fíglů, triků a pokud si je osvojíme, tak se nám to podaří.
Pokud se toto téma během psychoterapie objeví a pracujeme s ním, vede to obvykle ke dvěma možným reakcím klienta. Jedna reakce je zklamání, že toto klient v terapii nezíská. Druhá možná reakce je úleva. Ta nastává, když je potřebou nalézt definitivní řešení klient vlastně zatížen, vnímá to jako svůj úkol. Když dojde k tomu, že přijme více proměnlivost života a nemožnost ho nějak definitivně uchopit a zažívat jen to dobré, může to být úlevné. Může však obsahovat i fázi zklamání, rozčarování a truchlení. Kopíruje to vlastně proces zrání a rozvoje osobnosti, kdy se během života zbavujeme iluzí a přijímáme více komplexnost a dualitu života.
To však může být v dnešní době znesnadňováno ideálem trvalého úspěchu a vzestupu, mládí a krásy, které vidíme v reklamách: „být za vodou“, „být vysmátý“, „žít bez limitů“… Vždyť komu by se chtělo stárnout, počítat se smrtí, s nemocí, s neúspěchem, s tím, že se v životě přirozeně střídá dobré i zlé, zisk a ztráta, příjemné i nepříjemné. Je přece lákavé následovat představu obsahující naději zažívat jen to dobré, které by se navíc stalo trvalým. Dostáváme se nám však potom zkreslené představy o životě, kterou je lákavé následovat, ale nemožné dlouhodobě dostát.
